183ZOBRAZENÍ

Bydlení po rozvodu manželství, společný nájem bytu manželi

Nejdříve trochu obecně k pojmu „společný nájem bytu“. Standardně vzniká  právo společného nájmu bytu na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi pronajímatelem a více nájemci či dohoda mezi dosavadním nájemcem, pronajímatelem a dalšími osobami. Na rozdíl od nájemní smlouvy nestanoví zákon pro tuto dohodu písemnou formu. Společný nájem může vzniknout i ze zákona v důsledku přechodu práva nájmu (v důsledku smrti nájemce či opuštěním společné domácnosti nájemcem) či v důsledku založení nájemního vztahu nájemní smlouvou za trvání manželství, resp. „přiženění se“ do nájemního vztahu (v tomto případě hovoříme o společném nájmu bytu manželi).

Podstata společného nájmu bytu spočívá v tom, že práva a povinnosti vyplývající z nájmu bytu svědčí více osobám společně a nedílně. Žádný ze společných nájemců nesmí vykonávat svá práva tak, aby tím znemožnil výkon stejných práv ostatních

Nyní již blíže k pojmu „společný nájem bytu manželi“. Společný nájem bytu manželi na základě jedné ze dvou právních skutečností. Jedním ze způsobů zákonného vzniku společného nájmu bytu, je vznik nájemního vztahu založeného nájemní smlouvou za trvání manželství uzavřené (byť jenom s jediným z manželů). Jestliže se za trvání manželství manželé nebo jeden z nich stanou nájemci bytu, vznikne společný nájem bytu manželi za předpokladu, že spolu manželé trvale žijí (tedy manželství není rozvráceno). Skutečnost, zda nájemní smlouvu uzavřeli oba manželé nebo jenom jeden z nich, není směrodatná. Stejně tak, stal-li se některý z manželů nájemcem bytu před uzavřením manželství, vznikne oběma manželům společný nájem bytu uzavřením manželství. Fakt, že se do nájemního vztahu jeden z manželů „přiženil“, může hrát případně roli pouze při rozhodování soudu o tom, kdo bude po rozvodu výlučným nájemcem nedružstevního bytu.

Bytové družstvo, členství v družstvu

Společný nájem bytu manželi může vzniknout téměř ke každému bytu. Výjimkami jsou jednak byty služební, dále byty zvláštního určení a byty v domech zvláštního určení. Společný nájem bytu manželi vzniká i u bytů družstevních, přičemž zároveň vzniká i společné členství manželů v bytovém družstvu. Z členství v družstvu jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně.

Navíc svědčí–li pak oběma manželům nájemní právo ke dvěma různým bytům, což je situace velice častá, vznikne uzavřením manželství k oběma těmto bytům manželům právo společného nájmu bytu manželi. Tím se ale mohou manželé dostat do obtížné situace, neboť jim může svědčit výpovědní důvod z nájmu, protože nájemce má dva nebo více bytů, přičemž na něm zároveň lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.

Zánik společného nájmu manželi není při rozvodu automatický

Rozvod manželství automaticky nevede k zániku společného nájmu bytu manželi. Ten může zaniknout buď na základě dohody, kterou rozvedení manželé uzavřou nebo v případě, že nedojde k uzavření dohody, zanikne společný nájem bytu manželi rozhodnutím soudu.

Dohoda kdo bude užívat byt a její náležitosti

Dohodu o užívání bytu po rozvodu mohou manželé uzavřít poté, co rozsudek soudu, kterým se manželství rozvádí nabude právní moci. Zákonem není forma dohody stanovena, písemnost lze ale jedině doporučit. Dohoda musí obsahovat projevy vůle obou stran vedoucí k zrušení společného nájmu bytu a výslovné stanovení toho z manželů, který se stane výlučným nájemcem a který byt opustí.

Když musí rozhodnout soud kdo bude v bytě bydlet ...

Jestliže manželé nejsou schopni uzavřít dohodu o zrušení společného nájmu bytu, rozhodne soud na návrh jednoho z nich o tom, že se zrušuje právo společného nájmu bytu a současně určí, který z manželů bude byt nadále užívat jako nájemce. Při rozhodování o dalším nájmu bytu je soud povinen přihlédnout k zájmům nezletilých dětí, ke stanovisku pronajímatele, kterému musí vždy dát prostor k tomu, aby se vyjádřil k otázce, kdo z rozvedených manželů má být nadále užívat, dalším hlediskem je podíl na získání bytu, podíl na rozvratu manželství apod.

Náhradní bydlení

Rozvedený manžel má právo na náhradní byt; soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. Nedojde-li k dohodě, ani není podán návrh k soudu, přetrvává společný nájem bytu manželi i po rozvodu manželství.

Rozvod a družstevní byt, co je to náhradní ubytování

Pokud se jedná o družstevní byt, záleží na tom, jak bylo právo k bytu nabyto. V situaci, že právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu nabyl jeden z rozvedených manželů před uzavřením manželství, zanikne právo společného nájmu bytu rozvodem. Právo byt užívat zůstane tomu z manželů, který nabyl práva na nájem bytu před uzavřením manželství. V ostatních případech společného nájmu družstevního bytu (za předpokladu, že se manželé nedohodnou) rozhodne soud na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu. Tímto zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Manželovi, který ztratí právo byt užívat, postačí poskytnout náhradní ubytování (náhradním ubytováním se rozumí byt o jedné místnosti nebo pokoj ve svobodárně nebo podnájem v zařízené nebo nezařízené části bytu jiného nájemce) soud však z důvodů zvláštního zřetele hodných může rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na náhradní byt.  

Spolunájemci

Pokud jde o vztah spolunájemců (a to i v případě spolunájemců - manželů) vůči třetím osobám platí, že z právních úkonů týkajících se společného nájmu bytu jsou oprávněni a povinni všichni společní nájemci společně a nerozdílně. Tak tedy např. ve vztahu k pronajímateli není relevantní dohoda mezi společnými nájemci o způsobu, kterým se každý z nich bude podílet na úhradě nájemného či služeb s nájmem bytu spojených. Je na pronajímateli, vůči kterému ze společných nájemců uplatní svůj nárok. Případná dohoda o míře účasti na platbách je tedy právně významná pouze ve vztahu mezi společnými nájemci.

Zánik společného nájmu bytu manželi opuštěním domácnosti

Společný nájem bytu manželi může zaniknout ještě před tím než dojde k dohodě či rozhodnutí soudu o porozvodovém uspořádání poměrů. Jedná se o případ, kdy jeden z manželů trvale opustí domácnost. Trvalým opuštěním společné domácnosti je takové jednání nájemce bytu, které je vedeno s úmyslem společnou domácnost zrušit a již ji neobnovit. O takovou situaci se jedná například v případě, kdy si nájemce změní doručovací adresu na poště, vyřídí si nový občanský průkaz s jinou adresou, odhlásí se z trvalého bydliště (byť tuto skutečnost nelze právně přeceňovat, neboť má pouze evidenční charakter) a odstěhuje se na jinou adresu apod. Může to být situace, kdy byt trvale opustí jeden z rozvedených manželů, společných nájemců nedružstevního bytu dřív než dojde ke zrušení práva společného nájmu bytu. Praxe v takovém případě připouští fikci, podle níž se výlučným nájemcem bytu stane ten z manželů, který v bytě zůstane

. Na úvaze a objektivním zvážení soudu je potom, zda došlo k trvalému opuštění nájmu bytu dobrovolně. Protože odstěhování se a případná změna adresy může být jen okolností určující trvalý a hluboký rozvrat manželství, nikoliv konkludentní souhlas s vyřešením bytové situace.

Opuštění družstevního bytu

U bytů družstevních přichází v úvahu tato fikce jen tehdy, opustí-li společnou domácnost manžel, který je sice společným nájemcem družstevního bytu, nikoliv však členem družstva. Výlučným nájemcem se pak stává druhý manžel, člen družstva. Jde-li o manžele, kteří byli nejen společnými nájemci, ale i společnými členy družstva, nemá trvalé opuštění společné domácnosti jedním z nich samo o sobě žádné právní následky na jejich právo společného nájmu bytu.

Zánik společného nájmu družstevního bytu manželi a hodnota vypořádacího podílu

S členstvím v bytovém družstvu a společném nájmu bytu manželi v družstevním bytě souvisí ještě jedna věc. A to vypořádací podíl člena družstva při zániku společného nájmu družstevního bytu manželi.

Při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání společného jmění manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva - se vychází ze stavu tohoto podílu v době zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu, avšak z ceny odpovídající době, kdy se vypořádává. Pokud v důsledku délky řízení dojde k nárůstu ceny bytu, nelze tuto skutečnost při rozhodování o vypořádání zohlednit tak, že by se cena určovala podle jiného kritéria; případné nároky vyplývající z průtahů v řízení lze uplatnit podle zvláštního předpisu, zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Výživné na rozvedeného manžela (manželku) a kdy je na něj nárok

Rozvod manželství je vždy závažnou událostí pro oba manžely a přináší s sebou mnoho následků. Život po rozvodu je radikální změnou, se kterou se každý z manželů zpravidla nějakou dobu vyrovnává. Kromě aspektů psychologických se rozvod velmi úzce dotýká i oblasti materiální, kdy velmi častým následkem rozvodu je, že jednomu z manželů se velmi podstatně sníží životní úroveň.

Jak už bylo uvedeno výše, vstupem do manželství se mezi manželi utváří specifický osobní vztah, kdy dvěma „cizím“ lidem vzniká vzájemná vyživovací povinnost. I tato povinnost obvykle končí se zánikem manželství. Po rozvodu je každý z manželů povinen se živit sám. V určitých případech by však tento přístup byl příliš tvrdý a zákon o rodině proto upravuje zvláštní institut, který se nazývá výživné rozvedeného manžela.

Za podmínek v ustanovení § 92 a násl. ZoR může vzniknout rozvedenému manželovi povinnost přispívat na přiměřenou výživu svému bývalému manželovi, který není schopen se sám živit. Nedostatek schopností a možností rozvedeného manžela sám se živit může pramenit z nejrůznějších příčin. Rozvedený manžel je například nemocný, invalidní, pečuje o těžce postižené dítě nebo má nějaký jiný důvod, který mu neumožňuje zajistit si výživu vlastní prací či případně výnosem ze svého majetku. Může jít ale i o situaci, kdy starší dobře situovaný muž a živitel rodiny odejde od své manželky, která celý svůj dosavadní život strávila v domácnosti péčí o děti, tím ztratila svou kvalifikaci a nyní má velké problémy se sama uživit (nutno podotknout, že v dnešní době poměrně frekventovaný problém).

Ustanovení § 92 ZoR říká, že „rozvedený manžel, který není schopen se sám živit, může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Pokud se nedohodnou, rozhoduje o výživném na návrh některého z nich soud“. Soud samozřejmě při svém rozhodování objektivně hodnotí schopnosti a možnosti rozvedeného manžela, který tvrdí, že není schopen se sám živit, a to včetně jeho majetkových poměrů a všech ostatních okolností. Soud výživné nepřizná, pokud by jeho poskytování bylo v rozporu s dobrými mravy (např. pokud rozvrat manželství byl zapříčiněn toxikomanií jednoho z manželů a jeho neléčená závislost je pravou příčinou neschopnosti se uživit).

Rozsah vyživovací povinnosti rozvedenému manželovi je stanoven zákonem jako přiměřená výživa. Pod tímto pojmem právní praxe chápe takovou výživu, která pokryje nejen zcela nezbytné osobní potřeby bývalého manžela, ale i jeho další osobní potřeby v přiměřeném rozsahu. Tato vyživovací povinnost předchází vyživovací povinnost dětí.

V souvislosti s problematikou porozvodové vyživovací povinnosti manžela je možné slyšet o tzv. tvrdostní klauzuli. Je tak nazýváno ustanovení § 93, podle kterého může soud rozvedenému manželovi, který se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, přiznat proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manželi – tedy právo na stejnou hmotnou a kulturní úroveň rozvedeného manžela. Tvrdost tohoto ustanovení je spatřována v rozsahu vyživovací povinností. Jde v podstatě o jakousi materiální sankci toho manžela, který převážně přivodil rozvrat manželství a způsobil tak druhému manželovi závažnou újmu. Tato vyživovací povinnost je co do časového rozsahu omezena - soud ji může přiznat nejvýše na tři roky od rozvodu.

Právo na výživné rozvedeného manžela samozřejmě zaniká v případě, že oprávněný manžel uzavře nové manželství. Uzavřením manželství vznikne vyživovací povinnost mezi oprávněným manželem a jeho novým manželem. Právo na výživné zanikne také, pokud povinný manžel zemře nebo pokud se manželé  na základě písemné smlouvy dohodnout na poskytnutí jednorázové částky (ve prospěch toho, který by měl nárok na výživné, obecně se můžete setkat s nazýváním této částky jako „odstupné“).

Péče o dítě, děti po rozvodu manželství

Rozvod manželství není pouze ukončení právního vztahu, který souhlasným prohlášením o uzavření manželství muže a ženy vznikl, zánik osobních práv a povinností, vyživovací povinnosti manželů a dalších majetkových práv, ale vzhledem k tomu, že z manželství většinou vzejdou děti, jejichž řádná výchova a péče o ně je zákonem považována za účel manželství, přináší rozvod manželství také změny do výchovy a výživy dětí.

Nebylo by radno opomenout jednu ze základních zásad rodinného práva, která již byla zmíněna, a to zásadu, že mají-li manželé nezletilé děti, nemůže být manželství rozvedeno, bylo-li by to v rozporu se zájmem těchto dětí, danými zvláštními důvody. Je samozřejmě na úvaze soudu, aby důkladně zvážil zvláštnost důvodů a oprávněnost rozhodnou o tom, že manželství nelze rozvést. Taková situace by zřejmě mohla nastat například u těžce zdravotně či mentálně postižených dětí apod.

Až se vyřeší kdo bude pečovat o dítě, pak je teprve možný rozvod

Podmínkou pro to, aby manželství mohlo být rozvedeno, je rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. Manželství totiž nelze rozvést, dokud toto rozhodnutí nenabude právní moci. V tomto rozhodnutí soud zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu.

Dále se budeme zabývat postupem určení péče o děti po rozvodu manželství. Jednoduše řečeno, systém je vždy stejný – manželé se buď dohodnou a nebo celou věc rozhodne soud.

Péče o děti - dohoda

Nejdříve pár slov k té jednodušší formě určení péče o společné děti rozvádějících se manželů – tedy dohodě.

Rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti může být nahrazeno dohodu rodičů. Tu však musí schválit soud, jinak není platná

.Naproti tomu dohoda o úpravě styku rodičů s dítětem

nemusí být soudem schválena

. Zákon vychází z přesvědčení, že pro dítě je nejlepší, aby se rodiče o úpravě styku s dítětem dohodli. Soud však styk rodičů s dítětem upraví, pokud to vyžaduje zájem na jeho výchově a poměry v rodině. Jestliže je to nutné v zájmu dítěte, je soud oprávněn upravit též styk dítěte s prarodiči a sourozenci.

Kritéria pro úpravu péče o dítě

Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů jsou zákonem o rodině stanovena kriteria, která je soud povinen respektovat. Soud při rozhodování sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů. Soud dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti.

Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a také k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů

. Soud vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní.

Výchova po rozvodu - společná péče, střídavá péče

Dítě může být svěřeno do výchovy jednoho z rodičů. Nebo může nastat případ, že jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají o výchovu dítěte zájem, soud dítě svěří buď do společné péče rodičů nebo do péče střídavé.

Společná péče znamená, že dítě bude i po rozvodu žít společně s rodiči například ve stejném bytě či domě a péče střídavá, že dítě bude střídavě žít u matky a otce ve dvou různých prostředích. U střídavé péče je možná, ovšem poněkud komplikovaná, i ta varianta, kdy dítě zůstává v jednom prostředí, kde se v určitých časových intervalech střídají rodiče.

Společná výchova detailněji

Společnou výchovou rozumíme situaci, kdy druhý rodič neztrácí po rozvodu právo rozhodovat o dítěti, i když dítě žije trvale pouze jedním s rodičů. To znamená, že soud nerozhodne o svěření dítěte do výchovy jednomu z rodičů, ale poměry dítěte zůstanou stejné jako před rozvodem. Poměry dítěte pro dobu po rozvodu tedy nejsou nijak upraveny. Toto rozhodnutí však musí být v zájmu dítěte, není proto možné za situace, kdy se rodiče mají mezi sebou spory o svěření dítěte do své péče. Soud nevydává direktivní rozhodnutí o společné výchově, ale schvaluje dohodu rodičů o společné výchově dítěte. Tato forma výchovy je vhodná zejména u dětí větších.

Střídavá výchova detailněji

Pod pojmem střídavá výchova si můžeme představit střídavý pobyt dítěte u každého z rodičů po určité časové období (často je toto období 14 dní, ale není to pravidlem). Při rozhodování o střídavé výchově dítěte je třeba zvážit veškeré okolnosti (zejména věk dítěte, vzdálenost bydliště rodičů, dohodu o trvalém bydlišti dítěte, osobnostní rysy rodičů, citové vazby dítěte na rodiče a jednotlivé příbuzné osoby) a zejména, zda nastalá situace bude v zájmu dítěte. Obecně se doporučuje střídavý typ výchovy neukládat v případě dětí raného školního věku. U dětí předškolního věku by doba pobytu u jednoho z rodičů neměla být delší dva týdny.

Výchova dítěte, dětí rozhodnutím soudu

Úprava výchovy a výživy dítěte soudem může být i vleklým a nepříjemným sporem. V nejhorším případě je celá věc řešena v rámci tří soudních jednání.

První jednání je jednání v rámci kterého soud rozhodne o tom, komu z rodičů bude dítě svěřeno do péče a kolik je rodič, jemuž dítě do péče svěřeno není, povinen hradit na výživném.

Teprve poté, co takovéto rozhodnutí nabude právní moci, je možné rozhodnout o samotném rozvodu, který může být sporný či nesporný (a od toho se odvíjí další případné navýšení doby trvání soudního řízení). Jaký bude záleží na tom, zda jsou manželé schopni uzavřít dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a vyřešit otázku bydlení po rozvodu.

Za předpokladu, že nedojde k dohodě na ničem, pak probíhá jednání o rozvod s běžným dokazováním, v rámci kterého se zjišťuje, kdo rozvrat manželství způsobil, resp. zkoumá se vzájemný podíl manželů na rozvratu manželství (otázka viny pak může mít

vliv na vypořádání společného jmění manželů

).Poté co v takovém případě dojde k rozvodu a rozsudek o rozvodu manželství nabude právní moci přichází na řadu poslední soudní řízení o vypořádání společného jmění manželů (opět nedošlo-li k dohodě), popřípadě je možné vypořádání společného jmění manželů vůbec neřešit – v takovém případě pak platí tzv. fikce vypořádání společného jmění manželů (bylo pojednáno výše).

Pro připomenutí fikce vypořádání SJM: Nedošlo-li do tří let ode dne zániku společného jmění manželů (to je obvykle ode dne zániku manželství) k podání návrhu na vypořádání společného jmění manželů k soudu, pak konkrétní movité věci jsou toho, který je pro svoji potřebu a potřebu své rodiny používá. Ostatní nepoužívané movité a nemovité věci, stejně tak jako ostatní majetková práva, pohledávky a závazky jsou v podílovém spoluvlastnictví bývalých manželů, podíly jsou ze zákona stejné.

Důležité je neopominout, že pokud se rozhodování týká dítěte staršího věku (většinou nad 12 let, ale není to pravidlo), musí soud brát zřetel také na stanovisko samotného dítěte.

Výživné (alimenty) na nezletilého a zletilého potomka

Vyživovací povinnost rodičů k dítěti je nejdůležitějším druhem vyživovací povinnosti a trvá zásadně po celou dobu existence právního vztahu mezi rodičem a dítětem a je jeho trvalým obsahem. Vyživovací povinnost trvá až do doby, kdy jsou děti schopny samy se živit. V tomto případě se nepřihlíží k věku dítěte jako k rozhodné skutečnosti. Nabytí zletilosti dítěte neznamená automatický zánik vyživovací povinnosti rodičů k němu. Pokud dítě nabude schopnost živit se samo již před dosažením zletilosti, vyživovací povinnost rodičů zaniká, na druhé straně vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá, pokud dítě i přes dosažení zletilosti, není schopno samo se živit (např. v případě dítěte těžce tělesně či mentálně postiženého tato vyživovací povinnost trvá až do konce právního vztahu mezi rodičem a dítětem, také v případě dítěte soustavně se připravujícího na své budoucí povolání studiem např. na vysoké škole, trvá vyživovací povinnost po dobu této přípravy).

Vyživovací povinnost rodičů dítěte zaniká také např. sňatkem dítěte, kdy je tato vyživovací povinnost nahrazena vyživovací povinností mezi manžely.

Výživné zletilých dětí upravuje soud jen na návrh. Pokud je dítě schopno se živit samo nebo lépe řečeno ukončilo přípravu na budoucí povolání či se provdalo/oženilo, je věcí rodiče, zda ještě bude platit výživné či nebude. Bude-li chtít, aby vyživovací povinnost vůči dítěti byla ukončena, musí podat návrh na soud na zrušení vyživovací povinnosti.