Krásná a zdravá

Časopis o všem, co zajímá moderní ženu

Podzimní nostalgie

Podzimní nostalgie

Z deníku unavené matky

V dnešní době elektroniky, počítačových her, televize a telefonů je více než nutné, abychom svým dětem připomínali, že tam venku za zdmi domu je svět a v něm spousta zábavy. To, že o něj dítko nestojí, už vás zajímat nemusí, zůstává totiž alespoň pocit čistého svědomí, že jste se snažili dítě zaujmout něčím jiným než tlačítky a čtrnáctipalcovým monitorem.

Jednoho slunečného podzimního rána jsem se probudila s nesmírně dobrou náladou. A když mám dobrou náladu, mívám většinou i skvělé nápady. Jeden takový mne napadl hned u snídaně: Půjdeme pouštět draky! Neváhala jsem ani vteřinu, jala se organizovat svůj geniální plán a netrpělivě čekala, až skončí dětem vyučování, abych si s nimi mohla užít odpoledne plné podzimní zábavy. Ve městě jsem koupila dva igelitové draky. I přesto, že jsem obvykle velmi tvůrčí, dopadl můj poslední pokus o zhotovení draka katastrofálně, protože jsem maximalistka, a tak musel být maximální i můj výtvor. Poslední mnou vyrobený drak mi zabral týden práce, měřil asi dva metry na tři metry a vážil něco málo přes dvacet kilo (manžel mne upozorňoval, že střešní latě nejsou pro ten účel vhodné, ale protože mne zná a ví, že se vyznám ve všem, dále raději už nic nenamítal). K mému překvapení drak nelétal. Takže od té doby draky kupuji.

Nadšeně jsme s dětmi sestavili draky (návody nikdy k ničemu nepoužívám, jelikož věřím více ve svou intuici než nepochopitelným obrázkům) a už jsme si to vyšlapovali na nedalekou louku. Naše malá dcerka ještě není schopna současně běžet a odmotávat provázek, takže jsem se s drakem rozběhla já s tím, že jí ho předám, až skutečně poletí. Řítila jsem se přes hektar pole, draka vláčela po zemi za sebou, ale on ne a ne se vznést. Dcerka seděla někde tam v dáli a trpělivě vyčkávala. Mezitím jsem vypozorovala, že se syn zamotal do nylonového provázku a v hysterickém záchvatu se válí v blátě a snaží se vyprostit z jeho spárů. Rozběhla jsem se zpět k němu, drak šustil obalen hlínou pár metrů za mnou, postupně trhal trsy trávy, a i když jsem začínala tušit, že to asi nezvládnu, hrdě jsem se usmívala a tvářila se, že tohle k tomu jako že patří. V momentě, kdy jsem obíhala naši dceru, abych zachránila škrtícího se syna, igelit nevydržel a rozerval se nadranc. Naše holčička se složila k zemi a spustila srdcervoucí řev. Vyprostila jsem chlapečka z provázku a domluvili jsme se, že to zkusíme s jeho drakem a že si ho pak půjčí. Syn lítal tam a zpět, teď jsem měla možnost přesvědčit se, jak zoufale to vypadá, když něco někomu nejde. Za chvilku byl syn znovu omotaný, uvězněný ve špagátu a k tomu navíc velice naštvaný. Vykřikoval hesla jako: „…blbej drak!“ nebo: „To by mě zajímalo, kdes´ to koupila?!“, a končilo to: „Já jdu domů, stejně to nefunguje!“ On zuřil, já též a dcerka se za námi šourala s výrazem naprostého zoufalství s cáry igelitu v ruce.

Po příchodu domů jsem chtěla situaci nějak vylepšit, a tak jsem poprosila naše robátka, aby již napsala dopis Ježíškovi. Vždy píšeme dřív, protože z jedné výplaty by to Ježíšek asi nezvládl. Od syna jsem dostala dva listy popsané z obou stran (součet jeho požadavků by vydal na roční plat našich politiků) a dcerka si nadiktovala tablet, dron a iphone (v lednu jí bude pět let) a v žádném případě neexistuje, aby dostala něco jiného! Jak se na to tak dívám, s jejich přáními se moje dobré nápady nikdy neztotožňují. S draky už asi nikdy neuspěji, ale dcera se bude muset na Vánoce obrnit. Dostane sáňky.